Smrt na nikoho nečeká...to my čekáme na ni!

 
 

Sama v tichu

Stála jsem na menším útesu a kolem mě se rozprostíralo moře. Přemýšlela jsem proč "proč zemřel??? Proč…?" nedokázala jsem už ani mluvit. Svezla jsem se na zem. Zničená, zoufalá, ale přece jenom odhodlaná.
Seděla jsem na zemi. Pomalu mnou začínal prostupovat chlad, ale to jsem neřešila. Pořád jsem přemýšlela a znovu si vybavovala kamarádovu vzpomínku
jak zemřel.
"nenávidím vás!!!" zakřičela jsem do větru. Bylo to na smrtijedy. Voldemortovy poskoky. Jeded z těch zakuklenců namířil hůlku na mého miláčka. Ale pomstít se?? To mi nebylo dovoleno .
"zakuklenec" je už mrtvý a já se nemám jak pomstít, jak si vybít tu bolest, která se za mnou táhne jako temný stín.
Rychle jsem si stoupnula na nohy, ale hned jsem si uvědomila, že to byla chyba, zatmělo se mi před očima a já jsem zase spadla na chladnou zem. Po chvíli se to uklidnilo a já si mohla zase stoupnout na nohy. Tentokrát však pomalu. Rozhlédla jsem se kolem. Stmívalo se a přišel můj čas.
Pomalu jsem došla až k okraji skály na které jsem stála. Chvilku jsem jen koukala na rozbouřené moře a moje myšlenky byly stejně splašené jako vlny, které se kroutily v moři.
Pořádně jsem se nadechla a vydechla abych se aspoň trochu uklidnila, ale stejně to nepomáhalo. Moje tělo už vědělo co chci udělat.
"jdu za tebou"zašeptala jsem proti větru a skočila do moře.
Poslední co jsem cítila by la tupaá bolest v hlavě a chlad mořské vody.

komentíky

Vytvořeno 14.07.09 15:50 | Poslední změna 14.07.09 15:50
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one